Prič jsi odešel?

27. července 2009 v 21:28
V pokoji bylo šero a zima, po celém pokoji bylo hrobové ticho. Místností se do všech koutů rozprostírala nevyřčená otázka... Šárka seděla na posteli s hlavou v dlaních, nevěděla jak už dlouho takhle sedí a přemýšlí jen nad tou jedinou věcí. Už moc dlouho se každé ráno, den za den probouzí se slzami v očích. Ale žádná slza nedokáže odplavit tu bolest v jejím nitru. Tiše se modlí k Bohu. Ať už je konec! Prosím bože, vysvoboď mě z té mučivé bolesti.
Tiše zvedla hlavu a podívala se na probouzející město. Dívala se a přemýšlela nad osudy těch pár lidí, kteří jednou za dlouhou dobu prošli po deštěm zmáčených chodnících. Přitiskla čelo ke studenému oknu a její pohled sklouznul za město, tam, kde je les, hřbitov. Na okno se posadila můra a vzrušeně mávala svými křídly. Šárka se na ní lehce usmála a do stejných míst, jenže z druhé strany okna, položila svou ruku. Ty se máš, můžeš letět kam se ti zachce. Řekla můře která si jí nevšímala.
Z vedlejší místnosti doléhaly k Šárčiným uším zvuky. Už zase se hádají, proč mi musí tolik ubližovat. Položila si otázku a přešla pokoj k posteli. Položila se na ni a myšlenkami se snažila utéct mimo její pokoj, tam, kde by nebyly slyšet hlasy hádající se matky a jejího přítele, někam mimo město, někam daleko. Vzpomínkami se dostala do doby, kdy ještě žil její otec, vzpomínala na to, jak si s ní hrál, jak jí pokládal všelijaké hádanky a jak jí četl pohádky a ona s dětskými culíčky a vykulenými očima hltala každé jeho slovo.
"Kdy se vrátíš?" ptala se osmiletá dívka svého otce "Až za týden." Odpověděl muž rovnající do auta své kufry "A proč za tak dlouho?" rozesmutněla holčička. "Protože musím pracovat. Slibuji, že příští neděli tu budu zase s tebou." "Neodjížděj, prosím..." žadonila malá dívenka "Musím, přivezu ti něco hezkého. Mám tě moc rád princezno.". Šárka svého otce vyhlížela každý den, ale nevrátil se, už nikdy...
Šárka se vrátila do současnosti, hlasy z vedlejšího pokoje už utichly a proměnily se v hysterický pláč. Šárka ležela na posteli a z očí se jí kutálely slzy. Otcovy poslední slova jí neustále zněly v hlavě. Proč jsi odešel? Slíbil jsi mi že se vrátíš... Ty jsi to slíbil! Proč lidé slibují když nemůžou daný slib splnit? Proč jsi mě tu nechal samotnou? Proč tatínku! Šárka se zvedla ze své postele a otevřela dveře do obývacího pokoje, nikdo tu nebyl. Po zemi se válelo oblečení, televize vydávala jen šumivé zvuky a obraz nahradily černobílé tečky. Na stole byla láhev od nějakého alkoholu, v popelníku dohořívala cigareta. Šárka opatrně prošla obývákem a zaklepala na dveře do koupelny, odkud byl stále slyšet pláč. "Mami? Jsi tam?" zeptala se dívka, ale odpověď nedostala. "Mami? Tak jsi tam? Já vím, že si, tak mi otevři." prosila dívenka. "Běž pryč!" ozvalo se z koupelny rozechvělým hlasem "Mami? Co je?" nedala se Šárka odbít. "Neslyšelas? Vypadni! Táhni! Stejně je to tvoje vina že se pořád hádáme! Běž! Vypadni a už se nevracej!". Šárka se zděšeně podívala na dveře, nevěřila svým uším. Co je moje chyba? Co jsem provedla? Dívka si nebyla žádného svého prohřešku vědoma. Vždyť nic neudělala. S matčiným přítelem se ani nebaví, tak jak může být příčinou všech sporů. Smutně se koukla na zavřené dveře a vběhla do svého pokoje, kde za sebou hlasitě zabouchla dveře. Oči se jí znovu zalily slzami. No tak! Uklidni se! Udělám to, co chtěla! Rychle se oblékla a podívala se do zrcadla. V odraze viděla asi sedmnáctiletou dívku s bledou pletí, dlouhými černými vlasy a čokoládově hnědými oči. Po tvářích měla rozmazanou řasenku. Rychle si začala stírat rozmazaný make-up, ale moc to nepomáhalo. Kašlu na to! Pomyslela si, rozhlédla se po svém pokoji a rychle vyběhla ven z bytu. Seběhla schody a už stála venku. Zhluboka se nadýchla smogového vzduchu a začala vybírat směr své cesty. Chodila dlouho, kolem ní chodili lidé, kteří na ni znechuceně koukali, jako kdyby měla nějakou vážnou nemoc. Moc si jich nevšímala. Znovu a znovu se ve svém nitru vracela ke svému otci. Proč? Proč jsi mě opustil? Proč jsi mě nechal na tomhle světě samotnou? Proč jsi mě nevzal s sebou? Proč jsi mi tak ublížil? Měl ses vrátit a nebo mě tu aspoň nenechávat! Už to tu déle nevydržím! Já chci pryč...
Šárka stála na mostě a přes zábradlí se koukala dolů. Jaké by to bylo skočit tam? Nechat všechny starosti tady. Jaké by to bylo na nic nemyslet a jen tak letět? Kladla si otázky, ale nikdo jí neodpovídal. Byla na všechno sama. Ne, teď a tady ne! Až někdy jindy a někde jinde! Ne teď a hlavně ne tady!
Šárka stála zpět na sídlišti, všechny ty paneláky jí připomínaly krabice. Bezbarevné, nudné, někde se objeví nápis a pak zase šeď. Rozhlédla se po tom všudypřítomném stereotypu a pak pomalými kroky došla ke své šedivé krabici. Nastoupila do výtahu a zmáčkla číslo 5. Výtah se ale nerozjel, někdo otevřel jeho dveře. K Šárce přistoupily dvě dívky asi stejného věku. Obě se smály, asi nikdy nepoznaly co je to mít strach, přijít o někoho blízkého. Obě dvě měly na starost jiné věci, než se zajímat o ostatní lidi. To byl jejich vzhled. Sotva si všimly dívky stojící v rohu výtahu. Věnovaly jí povýšený pohled a nenápadně ji začaly pomlouvat, aniž by ji poznaly. Nelíbilo se jim asi to, jak byla oblečená, možná se jim nelíbily její černé dlouhé vlasy, nebo rozmazaný make-up. Dívky se začaly hlasitě smát, kdykoliv se na Šárku podívaly. Šárku rychle sklopila svůj zrak a koukala se na špinavou podlahu výtahu. "Konečně páté patro." pomyslela si a co nejrychleji to šlo, opustila výtah. Když přišla domů všude bylo ticho. Šárka vešla do svého pokoje a pustila si přehrávač. Sedla si ke svému stolu a z první zásuvky si vyndala papír a pero.
Maminko,

promiň že jsem neměla dost odvahy k tomu, abych ti řekla to, co se ti tu snažím sdělit. Měla jsem tě vždy ráda a vím že i ty mě i když jsi to neuměla dát pořádně najevo. Moc mě mrzí, že jsem ti nikdy nedokázala pomoci a že jsem ti nikdy nerozuměla. Promiň že jsem takový srab. Své problémy jsem vždy řešila jedním způsobem a jiný jsem bohužel už nenašla. Mám tě moc ráda a věř mi, že kdybych věděla jak to vše změnit, tak bych tohle dnes neudělala. Nashledanou v nějakém příštím a doufám, že pro nás pro obě lepším světě.

Tvá Šárka.
Dopis si po sobě naposled přečetla a položila ho v obývacím pokoji na stůl. Vešla do svého pokoje. Pustila si svoji oblíbenou, smutnou písničku. Lehla si na postel a podívala se na starou fotku, na které se s mámou a tátou smějí do objektivu. "Miluji vás!" To byly její poslední slova.
Žiletkou silně přejela přes zjizvenou ruku. Mnohem silněji než kdy před tím. Chvilku si držela ruku před očima, ale pak už jí ztěžkla spadla na postel vedle ní. Dívala se, jak bílé povlečení zaplavuje krásná rudá krev. Celé její tělo zalilo teplo. Chtělo se jí strašně spát. Naposledy se usmála a pak...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama